Nejčastěji se v souvislosti s tímhle problémem mluví o práci sekretářek, osobních asistentek, prodejců nebo třeba mistrů a mistrových na odborných školách. Otázka je pořád stejná: opravdu potřebujeme mít papír na úplně všechno? Jasně, asi bychom nechtěli, aby nás operoval někdo, kdo se práci se skalpelem učil podle tutoriálů na Youtube, nebo aby nás u soudu hájil někdo, jehož právní vzdělání se sestává ze sledování seriálu Zákon a pořádek, ale prosím vás, co je tak složitého na vaření kávy a vyřizování emailů, že to vyžaduje tři roky studia?
Odpovědí je, že v podstatě nic. Dost často jsou písmenka před jménem pouze něčím, co si potenciální zaměstnavatelé do požadavků píší prostě proto, že mohou. Vysokoškolsky vzdělaných lidí totiž máme více než kdykoli předtím, a pouze diplom už slušnou práci dávno nezaručuje. Takže mnoho z nich rádo vezme práci i pod svou kvalifikaci, což ale stěžuje už tak komplikovanou pozici těch, kdo titul nemají.
Na druhou stranu je ale potřeba si přiznat, že některé věci vysokoškolský diplom přece jen ukazuje. Co třeba? Pro titul je potřeba několik let více či méně konzistentní práce. Jistě, některé obory jsou snazší než jiné, ale každý bakalář nebo magistr musel prokázat schopnost se alespoň tu a tam kousnout a překonat lenost i další nesnáze. Takže možná ne co se týče pemza znalostí nebo schopností, ale co se týče osobnostních charakteristik, tak vysokoškolské vzdělání přece jen něco dokazuje.
To je ale dobrá zpráva i pro ty, kteří titul nemají. Osobní charakteristiky se totiž dají prokázat i jinak. Takže apel na zaměstnavatele je, aby kromě titulu brali v potaz i jiné situace, kdy zaměstnanci měli šanci prokázat svůj morální kredit a pracovní morálku, apel na zaměstnance je se na tyto schopnosti zaměřit, ať už s titulem nebo bez něj. Ten totiž sám nic nedokazuje, ale tvrdá práce za ním ano.
About the Author
