Jedněmi z nejvěrnějších společníků jsou kočky. Společnost dělaly lidem ještě dříve než ve Starém Egyptě, jak uvádějí některé prameny. V Egyptě byla kočka uctívána jako božstvo. Ublížil-li někdo kočce, musel platit obrovskou pokutu. Když však někdo kočku usmrtil, byl připraven o život. I přesto, že máme doma kočku, neznamená to, že jsme si ji ochočili. Kočka se ochočit nenechá. Tráví s námi svůj čas jenom proto, že sama chce. Kočka si žije svůj život tak, jak to vyhovuje jí. I když rozumí všemu co jí říkáme a perfektně slyší na jméno, zareaguje teprve tehdy, když ona sama chce.
Pokud se na kočku zlobíme, že nám při svém sledování ptáčků z okna, strhla záclonu, neznamená to, že se poučí. Některá kočka se na nás, kvůli pokárání urazí a zbytek dne ji, ani v zavřeném bytě, nenajdeme. Jiná kočka si počká, až si doneseme schůdky, vylezeme do okna a ztrženou záclonu opravíme. Když máme práci hotovou, uklidíme schůdky a věnujeme se jiné práci. Kočka v té chvíli leží nezúčasněně v jiné místnosti a odpočívá. Po chvíli zaslechneme cvakání okenních žabek a při návratu do místnosti vidíme, že je záclona opět na zemi. Aby se to příště neopakovalo, záclonu raději na dobro sundáme. Kočka tak docílí svého a je spokojená. Kočky si nás umí velice rychle ochočit. Mají rády pravidelnost, takže pokud se zpozdíme, měli bychom jim to vynahradit pamlskem. Kočka je velice chytré a učenlivé zvíře, ale pokud nemá náladu, nepřemluvíme ji k ničemu. Mazlit se kočka nechá, až když sama chce. Potom to ale stojí za to.
Blízkost kočičích přátel a mazlení se s nimi má prý ozdravné účinky. Kočka pozná, když s něčím stůněme a to zraněné nebo nemocné místo nám chodí svým tělem zahřívat. Kočka je nejen velmi krásné, ale také velmi tajemné zvíře. Možná proto bývá zobrazováno jako společník čarodějnic. Není možné si kočku podmanit a vycvičit jako psa. Kočka si vybere nás a my nakonec děláme, co si ona přeje. Ale všichni ti, kdo chovají kočky vědí, že kočka je ten nejbližší přítel. Kdo měl jednou doma kočku, už ji za jiného společníka nevymění.
